Rekordy v potápění: Jak hluboko se dá jít?

Představte si, že sedíte na dně bazénu. Je ticho, kolem vás je jen modrá tma a vaše plíce jsou prázdné. Teď si představte, že místo tří metrů pod sebou máte téměř tři sta metrů vody. Tlak by vám rozdrcel hrudník jako plechovku od limonády, kdybyste nebyli speciálně trénovaní nebo vybavení. Lidé vždycky chtěli vědět, kam až to jde. A upřímně řečeno, odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Záleží totiž na tom, co přesně myslíme slovem „potápění“. Dýcháme z láhve? Nebo spoléháme jen na nádech z povrchu?

Tahle otázka rozděluje svět vodních sportů na dva táboře. Na jedné straně stojí freediving (apnoe), kde závodníci sestupují do hlubin pouze s jedním nádechem a bez kyslíkové masky. Na druhé straně je technické potápění se směsmi plynů, které umožňuje zůstat pod vodou hodiny, ba i dny. Oba světy mají své vlastní krále a jejich rekordi jsou fascinující ukázkou toho, jak daleko může lidské tělo zajít, když ho správně připravíme.

Freediving: Hranice lidských plic

Začněme tím nejvíce „lidským“ způsobem potápění. Freediving, česky často nazývaný apnoe, je umění zadržovat dech a potápět se co nejhlouběji nebo nejdéle. Zde nepotřebujete žádnou výstroj kromě ploutví a brýlí. Celý trik spočívá v tom, jak efektivně využijete kyslík ve svých tkáních a jak dokážete ovládat paniku, která přichází, když mozek začne žádat o vzduch.

Absolutní rekord v hloubkovém freedivingu drží rakouský legendární potápěč Herbert Nitsch. V roce 2012 dosáhl hloubky 253,2 metru v disciplíně No Limits (NL). To znamená, že použil balast pro rychlý sestup a nafukovací vak pro rychlý výstup. Při tomto pokusu ale utrpěl vážnou dekompresní nemoc, protože vystoupil příliš rychle. I přesto jeho výkon zůstává symbolem toho, co je možné, pokud máte železnou vůli a perfektní techniku.

Pro běžné smrtelníky, kteří nemají přístup k speciálním ponorkám a tlakovým komorám, je zajímavější disciplína Constant Weight (CWT). Zde potápěč stoupá i klesá pouze pomocí vlastního těla a ploutví. Rekord zde drží Austrálec Alexey Molchanov s hloubkou 134 metrů. Představte si tu cestu nahoru. Každý metr vyžaduje obrovské úsilí, protože voda je hustší než vzduch a tlak roste každých deset metrů o jednu atmosféru.

Technické potápění: Když nestačí jeden nádech

Přepni se na druhou stranu mince. Co když chcete zůstat pod vodou déle než pár minut? Tady nastupuje scuba diving, tedy potápění se samostatným dýchacím přístrojem. Ale pozor, ani tady nejsou hranice nekonečné. Čím hlouběji jdete, tím větší je riziko, že vaše tělo začne špatně reagovat na tlak a složení dýchaného plynu.

Největší hloubkový rekord v potápění se vzduchem (respektive směsí obsahující dusík) drží egyptský armádní důstojník Ahmed Gabr. V roce 2014 sestoupil do hloubky 332,35 metru v Rudém moři u Egypta. Tento výkon trval téměř 15 minut samotného sestupu, ale celková expozice byla mnohem delší kvůli nutnosti pomalého výstupu. Pokud by vystoupil přímo k hladině, zemřel by na následky dekompresní nemoci, protože dusík by mu vytvořil bublinky v krvi.

Proč je tento rekord tak extrémní? Protože při této hloubce musí potápěč dýchat speciální směsi, jako je heliox (helium a kyslík) nebo trimix (helium, dusík, kyslík). Helium se používá proto, že je lehký a nezpůsobuje narkózu, kterou by dusík při takovém tlaku vyvolal. Bez heliumu byste byli pod vodou opilý a dezorientovaní ještě předtím, než byste vůbec začali počítat minuty.

Dekompresní nemoc: Nepřítel číslo jedna

Hlavním důvodem, proč nemůžeme prostě skočit do jámy Mariánského příkopu a plavat tam jako ryby, je fyzika. Konkrétně Henryho zákon. Ten říká, že množství plynu rozpuštěného v kapalině je úměrné tlaku nad touto kapalinou. Jednoduše řečeno: čím vyšší tlak, tím více dusíku se rozpustí ve vaší krvi a tkáních.

Když se vrátíte nahoru, tlak klesá a dusík se chce uvolnit zpět do plynné fáze. Pokud to uděláte příliš rychle, dusík vytvoří bubliny přímo ve vašem těle. Ty mohou ucpat cévy, poškodit nervy nebo způsobit bolestivé klouby. Tomuto stavu říkáme dekompresní nemoc. Právě strach z ní drží většinu rekordanů v mezích, které jsou pro lidské tělo zvládnutelné.

Ahmed Gabr strávil na výstupu z 332 metrů přes 13 hodin. Ano, čtete dobře. Více než půl dne visel ve vodě, postupně se zastavoval v různých hloubkách a čekal, až jeho tělo bezpečně odbourá přebytečný plyn. Byl napojen na řadu lahví s různými směsmi, které musel měnit podle aktuální hloubky. Jeden chybný pohyb nebo špatná kalkulace směsi mohla znamenat konec.

Jak se rekordi rodí: Trénink a psychika

Myslete si, že rekordmani jsou jen superhrdinové s jinou DNA. Oni jsou, ale hlavně jsou mistrnými psychology. Potápění do hloubky vyžaduje absolutní klid. Panika spotřebovává kyslík. U freediverů je klíčová schopnost zpomalit tepovou frekvenci ještě předtím, než skočí do vody. Někteří trenéři doporučují meditaci nebo autogenní trénink, aby se tělo dostalo do stavu podobného spánku.

U technických potápěčů je zase důležitá přesnost. Musíte umět počítat čas, tlak a spotřebu plynu za letu. Chyba v tabulkách může být fatální. Většina rekordanů má za sebou týmy inženýrů a lékařů, kteří monitorují každý jejich pohyb. Používají se speciální počítače, které sledují profil ponoru a varují před překročením limitů.

Zajímavostí je, že někteří potápěči praktikují tzv. „lung packing“, tedy natlačení dalšího vzduchu do plic pomocí svalů hrdla a bránice. Tím zvětší objem plic a vytvoří si rezervu pro kompresi při sestupu. Ale tato technika má svá úskalí - při špatném provedení může dojít k poškození plicních sklípků.

Co dál? Blížíme se ke konci možností?

Některé teorie naznačují, že jsme blízko fyziologických limitů. Lidská plíse se začne kolabovat kolem určité hloubky, pokud není chráněna speciálními obleky, které udržují konstantní tlak kolem těla. Existují experimenty s „hard suit diving“, kde potápěč nosí pevný oblek, který odolává tlaku. S takovým vybavením se lidé dostali do hloubek přes 600 metrů, ale už to není klasické potápění, spíše pilotování malé ponorky.

Pro běžné rekreativní potápěče je však důležité si uvědomit, že rekordy nejsou cílem. Cílem je bezpečnost a zábava. Rekordi jsou tam, aby nás inspirovali a ukázali, jak moc toho o našem těle ještě nevíme. Ale pro vás, kteří jste právě teď u bazénu nebo v moři, platí jiné pravidlo: nikdy nepotápějte sám a vždy respektujte své limity.